Jak pokračuje hledání Pana Božského?

zdroj: http://weheartit.com/Maddddda08

Takhle při večeru mě vždycky napadne skvělý téma na článek. Čím déle ho však píšu - tzv. tři až čtyři dny, zdá se mi blbější a blbější. V poslední době se stejně nedokážu pořádně vyjádřit. To víte, bakalářka a práce mi v tomto směru fakt dávaly/dávají zabrat.

Asi nikdy nebudu moci úplně přesně popsat své pocity a zážitky, to prostě není v mých silách. A ani na sebe nechci prozrazovat všechno. Jenže za pár dní tomu bude už 9 měsíců, co si užívám vytouženou svobodu. Já vím, nehorázně to letí, vždyť před chvílí ještě byly Vánoce!

A tak jsem se znovu rozhodla bilancovat. Myslím, že z minulých článků tak možná tušíte, že se teď chovám jako nezřízená střela. Užívám života, a to naplno. Ve všech jeho částech. To znamená, že se vztahy si teď nedělám žádnou hlavu. Jenže ta meta devíti měsíců mě přiměla se zamyslet. Je čas na nového Pana Božského? Nikdy jsem takhle dlouho sama nebyla a tak nevím, jak to chodí. Jak se na vás třeba lidi dívají, když nemáte po svém boku nikoho. Třeba už rok. Ale proč se starat o ostatní, že?

Vždyť neexistuje, nebo jo?

A nedělám si žádné iluze a ani nic nepředstírám. Kdyby se Božský objevil týden po mém rozchodu, nic bych neřešila a šla do toho. Neměla jsem žádné porozchodové "trauma". Sice jsem ráda sama, ale kdyby přišel někdo perfektní, neváhám ani minutu. Ale existuje vůbec někdo, kdo si získá moji plnou pozornost a u koho vážně nepůjde jen o flirt? Takových mužů bylo totiž zatím hodně málo.

A existuje vážně ten Božský? Nedávno jsem s někým z mého okolí řešila jednu důležitou otázku. Mám být s někým, s kým je mi tak nějak normálně fajn a vím, že bych s ním do konce života vydržela? Nebo mám hledat někoho, kdo bude mít opravdu všechno, co si od protějšku přeju? Existuje někdo, kdo se ke mně bude perfektně hodit? Jasný, ve vztahu jsou vždycky nutný kompromisy a hodně často člověk musí ze svých nároků slevit. A mně bylo těch pět let hodně fajn. Možná by to bylo dobrý až doteď, ale já se prostě rozhodla, že chci něco lepšího. Ne lepšího muže charakterově, ale spíš s kým mi prostě bude ještě líp v rámci vztahu. A teď ani nevím, jestli úroveň "lepší" existuje. Doufám však, že ano.

Ve víru seznámení

Za těch devět měsíců jsem poznala velkou hromadu nových mužů. A často nezůstalo jen u povídání. Každý byl svým způsobem jiný a já vlastně doteď přebírám zrna od plev. Kdybych to měla převést na čísla, mou opravdovou pozornost si získá jeden z deseti. S ostatními se bavím méně nebo více, ale jdu spíše po povrchu.

zdroj: http://weheartit.com/Miiney13

A nebo si ji získá, jenže pak se stane něco, co ho pohřbí do sekce "povrchní flirt". Těch několik samotářských měsíců mi dalo hrozně moc. Tak nějak už vím, co od druhého čekám. A to je pro mě nejdůležitější. Zjistila jsem, co ve vztahu chci a co ne.

Za tu dobu jsem nebyla ani na jednom rande. Je to strašně zvláštní, ale pravda. Rande s tím druhým je pro mě hrozně posvátná věc, a jedině tak poznám, že se mi ten člověk dost líbí. Když s ním vyrazím do kina, divadla, na kafe, nebo na véču - je vymalováno. Vždy jsem si totiž se svým protějškem povídala v rámci skupiny. Vždy někde, kde bylo prostě víc lidí pohromadě, a to se alespoň podle mě jako rande nepočítá. 

Flirt

Jenže ani absence rande mě nezastavila od toho, abych se na každé menší či větší akci seznámila. Flirtů sice proběhlo hodně, ale já do nich většinou šla s tím, že se nejedná o muže mého života. To mě posunulo dál, protože i když mi druhý den dotyčný nenapíše, nic si z toho nedělám. Nebo spíš takhle - naučila jsem se nic si z toho nedělat. A brát to tak, jak to je. V některých chvílích jsem sama na sebe i pyšná. S několika z nich jsem totiž zažila takové situace, po kterých bych mohla zalézt do peřin, dlouho brečet a mít deprese. Třeba z ne příliš hezkého odmítnutí. Vždy se ale rychle oklepu a jsem v pohodě.

Mám mu napsat?

zdroj: http://weheartit.com/itsdareee

Zrovna před nedávnem jsme měli v takovém užším kruhu lidí dost horkou debatu. Hádali jsme se o to, kdo by si koho měl přidat jako první do přátel na FB a kdo komu napsat (po párty, kde se seznámíte). Rozumějte mi - s tou mojí nejmilejší zastáváme názor, že chlap vám nikdy nenapíše první, takže často přebíráme iniciativu. Děláme první krok a já jsem na nás obě dost hrdá. I když si možná řeknete, že řešíme blbosti (někdy ten dotyčný nezná naše příjmení, aby si nás dohledal - holky si takové věci asi pamatují líp).

Upřímně, za ten skoro rok se mi stává jenom ojediněle, že si mě někdo přidá sám, nebo že napíše první. Možná bych podle toho měla selektovat - ten kdo mi napíše jako první, má o mně opravdový zájem. Tak nám to alespoň před nedávnem tvrdili kluci. Když mají prý opravdový zájem, napíšou no matter what. Jenže jak jsem sama poznala, ani tak to nechodí. Strašně rozporuplný téma. Každej jsme jinej, a tak to nejde nějak našroubovat na všechny. 

Když jsem své nejmilejší popisovala obsah nového článku na tomto blogu, prohlásila jenom: "A to dokazuje, že se ženy a muži nikdy neshodnou!"

Jak se pozná můj opravdový zájem?

V jednom z minulých odstavců jsem popisovala, že poznávám hlavně sama sebe. A je to pravda. Umím totiž, a možná trochu krkolomně, popsat, jak poznám, že se mi dotyčný fakt líbí. Že nejde o záležitost na pár dní, která vyprchá stejně rychle, jako přijde.

Neřeknu vám, co musí mít. Jaký musí být, nebo jak se má chovat. Zjistila jsem, že se ani nemusí jednat o někoho, kdo se mi bude hodně líbit už od začátku. Má nedávná zkušenost dokazuje, že i když mě kluk na první pohled vůbec nezaujme, neznamená to, že spolu neprokecáme celou noc a já nebudu odcházet s pocitem, že mě strašně moc přitahuje - stalo se nedávno!

zdroj: http://weheartit.com/manuela_22

Možná podruhý za tenhle rok mám pocit, že jsem potkala někoho, s kým bych na to rande šla. Ten dotyčný mě okouzlil hlavně jednou věcí - nesedl si ze mě ihned na zadek (ne že bych za to stála, ale stejně :-D). Hodně kluků, kterým se líbím, se ode mne celý večer nehne a dává mi veškerou svou pozornost. To je samozřejmě strašně fajn, ale na mě funguje něco trochu jinýho. Takhle mám totiž pocit, že ho mám naservírovanýho na stříbrném podnose a už nemusím hrábnout ani prstem. Takovej problém mám vlastně ale v každém svém vztahu. Potřebuju k sobě prostě někoho, kdo pro mě nebude automatickou "věcí". Jehož pozornost si prostě budu muset vybojovat. Nesmím hold zlenivět, což se většinou stává dost rychle.

A co u mě způsobí, že se začínám snažit? Když je třeba večer v tom nejlepším a dotyčný se rozhodne odejít. Oba víme, že bychom spolu prokecali ještě dalších několik hodin. Oba tak nějak cítíme, že se tomu druhému líbíme. Ale on to prostě v nejlepším utne a odejde. Tak můj zájem neskutečně stoupá. Mám pocit, že musím jeho pozornost získat zpět. A to se mi moc často nestává. Sice jsem to napsala strašně zjednodušeně a stroze, ale jinak se to asi popsat nedá. Je tam samozřejmě daleko víc faktorů, ale tenhle mi přišel jako nejvýstižnější.

Ale taky to někdy prostě nedopadne. Někdy je to taky o tom, že se mu zas až tolik nelíbím. Taky se stalo. 

Tahle kapitola mýho života by se dala psát donekonečna....